Jezuité a vědátoři. (Guy Consolmagno SJ, Vatikánská observatoř)

Když v 70. letech papež Pavel VI. vyzval jezuity, aby vedli boj proti ateismu v moderním světě, většina lidí si nejspíše představovala, že moderní ateismus se soustřeďuje kolem materialistického a pozitivistického světového názoru vědců a techniků (autor soustavně používá slovo „techie“, které definuje na začátku druhého oddílu tohoto článku; budeme ho překládat výrazem „vědátor“, který se mu podobá svým mírně neuctivým vyzněním). Ať už to bylo tenkrát jakkoliv, dnes je situace určitě mnohem složitější. Možná nadále vládne klišé tvrdě materialistického vědátora, ale kdokoli četl počítačovou diskusní skupinu nebo bouřlivé debaty v časopise Nature, ví, že se věci mají jinak. Náboženství je stálým a výbušným tématem diskusí vědátorů.

Nicméně mnoho lidí – včetně věřících z řad vědátorů – se stále domnívá, že většina vědátorů je nutně nepřátelská vůči náboženské víře. Právě toto je klíčový důvod, proč je důležité, aby se jezuité zapojovali do práce v technicky náročných oblastech, aby byli svědky soužití vědy a víry.

V posledních pětadvaceti letech světovou ekonomiku ovládly počítače, zpracování informací a jiná „high-tech“ odvětví. Stále více lidí, a to dokonce i v zemích třetího světa, si vydělává na své živobytí právě v této „nové ekonomice.“

Tato potřeba vydávat svědectví již velmi významné a stále rostoucí části naší populace s sebou přináší své vlastní problémy. Dokonce i věřící a praktikující křesťané v řadách vědátorů se často cítí odcizeni kultuře, se kterou se potkávají v kostele. Většinou pociťují, že druh učení a duchovní zkušenosti, které jim nabízejí jejích farnosti, nepodporuje jejich víru, ale je pro ni spíše zkouškou. Tváří v tvář protináboženským společenským tlakům, o nichž se věřící vědátoři domnívají, že stále přetrvávají v jejich vědecko-technickém světě, se tito dobří lidé musí držet své víry navzdory otevřenému nepřátelství (nebo přinejmenším nedostatku podpory), které zakoušejí ve svých farnostech.

Následující text je osobní reflexí o povaze vědátorů. Vychází z mé zkušenosti jezuitského astronoma na Vatikánské observatoři, který pracuje mezi vědátory. Ale vychází také z období dvaceti let mého života, než jsem vstoupil do Tovaryšstva, kdy jsem byl věřícím laikem a vědeckým pracovníkem. Mnoho z toho, co mám na srdci, vychází z mé americké zkušenosti, ale nemyslím, že by tyto věci byly omezeny na USA. Vzdálenost mezi světem vědátorů a „laiků“ je ještě větší ve Velké Británii (již před padesáti lety tam C. P. Snow hovořil od „dvou kulturách“) a s jasnými příznaky tohoto jevu jsem se setkal také v Itálii.

Vědátor

Vědátorem rozumím někoho, jehož postoj ke světu je krajně pragmatický, logický a především funkcionální. Kde se umělec ptá: „Je to krásné?“ nebo filozof: „Je to pravdivé?“, tam otázka vycházející z vědátorského pohledu na svět bude znít: „Jak to funguje?“ Vědátoři se budou chtít dozvědět, kde jsou „ozubená kolečka“ tohoto světa a proč jsou věci uspořádány tak, jak jsou. Jejich soudy se řídí hlediskem funkce – u každé instituce a u každého filozofického systému se ptají: „Jak dobře to plní svůj účel?“

Takový člověk vidí svět jako soubor jevů, kterým má porozumět, úkolů, které se mají splnit, zadání, která se mají vyřešit. Je to pohled na svět, který je laikovi zcela cizí či dokonce odporný. Ale je to pohled na svět, který je vědátorům tak hluboce zažitý, tak „intuitivně zřejmý“, že mnozí z nich nechápavě kroutí hlavou nad lidmi, kteří mu nerozumí.

Vědátoři žijí ve své společenské subkultuře. Je poznamenána jistými iniciačními rity – spojenými s léty vysokoškolských studií – a charakteristickým pohledem na svět, který často sám sebe vidí jako odcizeného společnosti jako celku. Jako u každé subkultury i pro vědátory platí, že blízké vztahy navazují mezi sebou navzájem a těžko se smiřují s příchodem někoho jiného mezi sebe.

Vědátoři jsou zvláštní směsicí protikladů. Jsou hrdí na své nezávislé myšlení a zároveň jsou kvůli svému vzdělání náchylní všechna pravidla dodržovat velmi striktně (zvláště jedná-li se o situace, kde se cítí nejistě). Společnost je odsouvá na okraj, protože se o nich domnívá, že jsou nespolečenští, ale ve skutečnosti pracují v mnohem úžeji spolupracujících týmech než ostatní lidé.

Pokud jde o politiku, jsou zvláštní směsicí liberálů a volnomyšlenkářů. Mají tolik sebevědomí, že často jsou až arogantní co do svých intelektuálních schopností a domnívají se, že všechno dovedou sami vyřešit. Jsou velice vzdělaní ve svém oboru, a proto si často mylně pletou své odborné úspěchy se schopností vyniknout ve všem. Paradoxně jsou proto často lehkou kořistí pro obchodníky s nejrůznějšími moderními formami gnosticismu počínaje UFO až po módní diety. Lehko totiž uvěří, že jsou chytřejší než ostatní lidé, a proto jim nevadí společenský tlak, který druhým zabraňuje snadno přijímat myšlenky, jež společnost považuje za nesmyslné.

Z těchto rysů plynou pro jezuity jak zvláštní těžkosti, tak i bohaté příležitosti. Jde o lidi, kteří mají velikou potřebu pastorace, ale jsou zároveň náchylní tuto pastoraci odmítnout, pokud se jim nezdá přijatelná. Jako představitelé všech subkultur jsou i vědátoři velice nedůvěřiví vůči lidem, kteří k nim nepatří. Ale zároveň, na rozdíl od jiných subkultur, subkulturu vědátorů nevymezuje rasa či národnost – mezi ně může být přijat kdokoliv, kdo je ochoten a schopen prokázat, že je intelektuálně způsobilý dosáhnout úspěchu v oblasti vědy či techniky.

Kromě toho většina z nich chápe problematiku vztahu vědy a víry mnohem kultivovaněji, než uznávají druzí. Na základě svých zkušeností mohu říci, že poměrně málo vědátorů chce mít cokoliv společného se scientismem. Vědátor ví, že výrok: „Nevím, je to tajemství“, je někdy jedinou správnou odpovědí.

Podotýkám však, že přesto v myslích mnoha vědátorů propast mezi vědou a vírou existuje. Nejsou k náboženství nepřátelští, ale prostě nevědí, co jim náboženství může nabídnout. Propast vzniká, protože většina učitelů náboženské víry je neuspokojí, mají-li vysvětlovat náboženství tak, aby mu porozuměli i vědátoři. Ba co víc, otázky, které jim vědátoři kladou, a způsob, jakým je kladou, mohou lidem, kteří vědátorskému způsobu myšlení nerozumějí, připadat jako útok nebo neúcta.

Co mi dá náboženství?

Pokusím se tyto skutečnosti dokreslit popisem jednoho rysu vědátorů. Už jsem se zmínil, že vědátoři se rádi přesně přidržují pravidel, a to často až do krajnosti. Je to přirozený důsledek práce, kterou dělají, světa, v němž žijí. Počítač je zcela nemilosrdný vůči nejmenší chybičce; přírodní zákony se rovněž neohlížejí na čistotu srdce či dobrý úmysl vědecko-výzkumného pracovníka. Pravidla se na základě takových zkušeností musí dodržovat s co největší přesností. Proto spíše než aby se snažili jim porozumět v daném kontextu, jsou vědátoři často v pokušení buď je slepě dodržovat, anebo je jednoduše odmítnout.

Ve spojení s přehnanou důvěrou ve své vlastní schopnosti se může člověk s takovým přístupem domnívat, že spása se dá prostě „získat“ přesným dodržováním pravidel. To může vést k veliké netolerantnosti vůči chybám druhých – a co je ještě horší – k netoleranci vlastních chyb. Odtud je pak velmi blízko buď k beznaději, anebo k odmítnutí.

Jaké strategie zabírají v boji proti tomuto druhu legalismu?

Především poznamenejme, že popírat nebo zlehčovat pravidla není správnou odpovědí. Jakýkoliv pokus redukovat náboženství na jakousi množinu dobrých pocitů bude v očích vědátora znamenat, že náboženství nemá žádný konkrétní obsah. Ale mám zkušenost, že zabírá, zavedeme-li rozlišení mezi pravidlem a učením: učení si má člověk osvojit, má mu naslouchat a pak jej aplikovat v kontextu, který žádný systém pravidel nikdy dokonale nepokryje. Tento přístup k věcem jako k problémům, které se mají vyřešit (problem-solving approach) je vědátorům vlastní: dobrý vědátor zná a oceňuje rozdíl mezi přístupem k řešení problému podle kuchařky (cookbook approach to problem solving) a přístupem, který vyžaduje hlubší pochopení problému.

Dále je pro vědátory velmi účinné rozlišovat mezi normativními a praktickými pravidly. Kupříkladu v kopané je pravidlo, které zakazuje dotýkat se míče rukou, pravidlem normativním; ale když nepřihrajete volnému spoluhráči, tak se sice neproviníte proti pravidlům jako takovým, ale můžete kvůli tomu prohrát zápas. Na základě této analogie se dá vysvětlit, že katolická církev má za základ spásu v Ježíši Kristu, a ne zákaz umělé antikoncepce či zdrženlivost od masa v pátek – a to bez toho, že bychom snížili význam takovýchto postupů, které jsou prostředky k dosažení cíle, jímž je spása.

Povšimněme si, co jsme v obou případech provedli. Spíše než popírat pravidla, ukazujeme, že tato pravidla se sama řídí jakýmisi pravidly – meta-pravidly. Odvoláváme se na vědátorův intelekt, logické myšlení a vlastní zkušenosti. Poznamenejme, také, že tady se sám chovám jako opravdový vědátor – nejde mi to, aby mé vývody byly elegantní či filosoficky rigorózní; jde mi čistě o to, že nastíněné postupy při jednání s vědátory zabírají.

Princip autority

Další stránkou tohoto legalistického přístupu u vědátorů je jejich touha pochopit pramen autority v církvi. Otázka: „Kdo jsi, že mi říkáš…“ může znít jako výkřik vzpurného adolescenta, ale zazní-li z úst vědátora, může být klidně věcnou otázkou, na níž opravdu chce znát odpověď.

Vědátoři jsou na svém poli experty. Jako setník z evangelia chápou, co znamená autorita, protože na jejich poli ji sami vykonávají. Proto, ač v mnoha kontextech se bude jezuita zdráhat podat výčet všech svých let studia a škol, které absolvoval, aby to nevypadalo, že se chce vytahovat, nebo aby si posluchače neodcizil, či aby je nezastrašil, tak před publikem složeným z vědátorů je právě toto informace, kterou chtějí slyšet. Připomeňme si ještě jednou, že tady máme co činit s lidmi, kteří jsou velmi sebevědomí, a že takoví lidé potřebují znát důvody, proč by měli část své sebedůvěry vložit v někoho jiného.

V této souvislosti jsou církevní dějiny překvapivě mocným nástrojem. „Apoštolská posloupnost“- pojem, o němž se dnes často nemluví – je ve skutečnosti v očích vědátorů nesmírně důležitý. Určitě znáte plakátek se jmény všech papežů počínaje svatým Petrem. Ukážete-li ho vědátorovi, uděláte na něj veliký dojem. Vědět, že existuje nepřerušená a poměrně dobře podložená posloupnost od Ježíše a jeho apoštolů přes dobu církevních Otců až do dnešních dnů, je v jeho očích zdrojem obrovské autority, která přesvědčuje i povzbuzuje. A navíc je to věc, kterou kupodivu málokterý vědátor zná.

Kromě toho vědět, že církev přestála nejčernější stránky svých dějin, od ariánské hereze až po renesanční zkaženost, pochopit, jak to dokázala, čestně zhodnotit její vady i úspěchy během dějin, to vše umisťuje dnešek do kontextu, v němž se církevní učení dá lépe pochopit a ocenit. V této souvislosti se všechny její přehmaty zdají méně hrozivé. Působení Ducha svatého je nejzřejmější tam, kde ho bylo nejvíce zapotřebí.

Tyto nitky práva a autority se nejdramatičtěji setkávají ve svátostném životě církve. Pokud vědátor vstoupí do církve, tak to bude kvůli svátostem. Svátosti jsou konkrétní „věcí“, službou, funkcí, kterou může plnit jedině církev. Svátosti odvozují svou moc od církve a církev od svého historického spojení s Kristem; proto je otázka autority otázkou ústřední. A svátosti se definují skrze rity a požadavky, stanovené jako právní předpisy; proto je nebezpečí legalismu nejvíce vidět v přístupu ke svátostem.

Nicméně svátosti mají ještě jednu důležitou stránku – jsou to úkony společenství církve a jejich účelem je uvádět jednotlivce do svazku s tímto společenstvím. A tu se dostáváme k dalšímu důležitému problému, s nímž se potýkají vědátoři, kteří mají o náboženství zájem. Od dětství byli označováni hanlivými slovy jako „knihomol“ či „brejlovec“ a byli vystaveni nepřátelství, protože se lišili od ostatních. Např. se lépe učili, ale příliš nevynikali ve sportu. Mezi světy vědátorů a laiků je opravdový nedostatek vzájemné úcty, který vzniká během školních let. Studenti filosofických fakult se vědátorům posmívají a nazývají je „geeks“; a stejně tak vědátoři nemají nic než posměch pro lidi, o nichž se domnívají, že během svých studií nedělají nic jiného, než že chodí na večírky.

Dlouhá léta studia a práce znamenají, že mnozí vědátoři odkládají – nebo dokonce opouštějí – úmysl přijmout tradiční životní styl, oženit se a mít rodinu.

A tak, vědátoři v dospělosti většinou usoudí, že svět jako takový se o ně jako o lidi nezajímá, že jim nemůže ani trochu rozumět a že s nimi nechce mít nic společného než jenom to, co mu mohou poskytnout a co mohou spravit – totiž ty jejich různé „high-tech“ hračky.

Vědátor a společenské problémy

Zatímco pro nás jezuity je poměrně snadné vědátory oslovit po intelektuální stránce, mnohem obtížnější je vypořádat se se zmiňovanými společenskými problémy. Odrážejí rozpory v naší společnosti jako celku a těžko na ně najít lék. Celoživotní návyky se nedají vyléčit promluvou z kazatelny.

Ve skutečnosti však vědátoři v církevním společenství mohou sehrát velmi důležitou roli. Je založena na uznání, že v dnešním světě se technika stává otázkou sociální spravedlnosti. Šíření vědecké a technické gramotnosti mezi lidmi, zvláště pak mezi chudými, je nezbytným, ale často zanedbávaným prvkem boje za sociální spravedlnost.

V první řadě platí, že zvídavost je základním lidským rysem. Popírat ji znamená popírat podstatnou část lidství každého jedince; podporovat ji znamená podporovat člověka jako osobu. Možnost zúčastnit se vědecké činnosti, byť na amatérské úrovni, potvrzuje totožnost člověka, který dokáže porozumět vědě. Člověk, který zkoumá hvězdy nebo programuje počítač, je někým, kdo ví, že je právě tak chytrý, právě tak plně člověk jako kdokoli jiný na světě. To je nesmírně důležité v situacích, kdy se ke společenským problémům přidružuje beznaděj, pocit méněcennosti a bezmocnosti, zvláště u těch lidí, kteří se technikou cítí ohroženi či zastrašeni.

Věda, zdroj síly a sebedůvěry

Schopnost pochopit svět skrze přírodní vědy je navíc pro člověka zdrojem síly. Vytváří způsob myšlení, které ve světě hledá příčiny a důsledky; způsob myšlení, který chudým často chybí. Dává jim schopnost pochopit rozdíl mezi silami, které mohou ovlivnit, a silami, které jsou mimo jejich bezprostřední vliv. A ukazuje, jak se „neskutečně obrovské“ problémy dají rozdělit na úkoly menší a řešitelné.

Nakonec, když se člověk umí vypořádat s technikou, tak získává sebedůvěru, aby se vypořádal s problémy ve svém osobním životě, spíše než aby se nechal podmanit silami, o nichž ani nemůže doufat, že by jim kdy porozuměl. Technické znalosti a dovednosti dávají chudým sebedůvěru, aby kladli otázky „expertům“, kteří mohou mít své vlastní záměry s jejich zemí a životním prostředím; schopnost inteligentně je vyzvat k diskusi – a poznat, kdy mají experti skutečně pravdu a proč. Přírodovědecky vzdělaný člověk dovede spolupracovat na řízení větších společenských struktur a účastnit se na něm, spíše než aby jim vystaven na milost a nemilost.

Zde vidíme potřebu, která se v našich komunitách nenaplňuje. Kdo má lepší kvalifikaci pomáhat vědecko-technicky málo zdatným než vědátor? Tito lidé mají ideální základ, aby mohli vzdělávat druhé, od ohrožené mládeže až po důchodce, které může věda a technika odstrašovat. Činnosti, které by mohli vědátoři provádět ve farnostech, mohou sahat od večerů amatérské astronomie někde před kostelem až po bezplatné kurzy počítačové gramotnosti. A tak farní společenství může vědátory uznat za své cenné a oceňované členy.

Jaká je v tom role jezuitů?

Především je to jezuita, který je zároveň vědátor, kdo může jako rovnocenný partner jít mezi vědátory, které chápe a jejichž způsob jednání uznává. Vědátoři uznávají hodnotu řešení „vzorových příkladů“ a cení si konkrétních „dat“, se kterými mohou pracovat. Proto podstatný způsob, jak mohou jezuité-vědátoři vydávat svědectví víry, je jednoduše podávat příklad, jak u nich konkrétně jako u vědátorů a věřících „funguje“ náboženství … Tedy nikoli: „Takto musíte žít,“ ale spíše „Takto žiji já – vidíš, jak jednotlivé součástky do sebe zapadají?“

Zadruhé, dobře známá hloubka jezuitského teologického a filosofického vzdělání činí všechny jezuity nesmírně důvěryhodnými v očích lidí, kteří si cení akademické náročnosti. Potřebujeme prozkoumat nové cesty, jak vědátorům prezentovat filozofii a teologii. Seriál „Vesmír a stvoření“ podporovaný Loyola College of Maryland v USA je dobrým příkladem toho, co se v této věci dá podniknout. Nadále potřebujeme populární pojednání, knížky nebo jiné formy vzdělávání dospělých, abychom tradici logického jezuitského učení znovu zpřístupnili.

Ale snad nejdůležitější je, že můžeme říkat našim spolubratřím jezuitům, jak je tato práce potřebná a jaké se k ní nabízejí příležitosti ve společenství našich kolegů vědátorů. Nestačí, aby vědátor-jezuita jen sdělil ostatním vědátorům, že existuje, jaké má vzdělání a že je ochoten být styčným bodem mezi vědátory a církví. V nejlepším případě se takováto informace dostane do povědomí bezvýznamného zlomku z mnohem většího počtu těch, jejichž jediným pojítkem s církví je jejich vlastní farnost. A většina kněží nemá vědecko-technické vzdělání, kterého by mohli využít jako styčného bodu s těmito farníky. Musíme proto přinejmenším šířit povědomí mezi našimi „oltářními spolubratry“, že vědátoři mezi námi mají jak jedinečné a výtečné dary, které se jen třesou na to, aby jich církev využila, tak i zvláštní potřeby, se kterými se však třeba nedá tak snadno vypořádat.

Tato přednáška zazněla na konferenci euroskupiny EJS (European Jesuits in Science), 10.-13. září 2003 v Římě. Překlad Pavel Gábor, mezititulky Petr Ovečka. Vyšlo v Jezuité 1/2004, příloha, pp. 1-5. Transkripce Bolek Vraný, úprava Pavel Gábor.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Literatura, Pastorace. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Jezuité a vědátoři. (Guy Consolmagno SJ, Vatikánská observatoř)

  1. vonrammstein napsal:

    Vynikající text. A archetypálně jezuitský, jetli dovolíte 😀
    Děkuji, jen houšť.

Zanechat Odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s